PŘÍBĚH 2020
Nesnáze v Dubině
úvodní páteční příběh
FOJT STRAKOŠ ČELÍ NESNÁZÍM
Slunce ověnčené věčnými chmury se nořilo do zelených stínů hvozdu.
Na samotné hranici Calawanionského lesa tekl klidný potůček. Fojt Strakoš se sklonil v sedle svého ryzáka a shlédl na podivné obří stopy v bahnité půdě u brodu. Nepřipomínaly nic, s čím by se ve svém životě kdy setkal. Nepatřily člověku, elfu, trpaslíku ani žádnému jemu známému zvířeti.
"Herdek, takovédle neřád nám tu ještě scházel," odplivl si znechuceně lovec Sachor a ohnal se po dotírajícím komárovi.
Lovec Evris si přidřepl k jednomu z dobře viditelných otisků. "Řekl bech, že to vopravdu vepadá jako vlko-."
"Vlkodlak," doplnil fojt Strakoš a podrbal se na prošedivělé skráni pod čepicí. "Myslel jsem, že jste je vyhubili, ještě než sem přišel nebožtík pán Bernhelm."
"Tož to je pravda," přikývl lovec Evris a vysmrkal se stranou do rákosí. "Však kvůli tomu nám elfové dovolili žít v údolí na okraji hvozdu. Ostrý ucha si s tím asi neuměle poradit. Ale my měle kněze Pána světla na své straně. Posledního dostal můj tata. Zétra tomu bude přesně deset zim, co ho sejmul stříbrným šípem posvěceným od otce Aurela."
"Tak co je pak tohle?" zeptal se fojt Strakoš a s vážnou tváří ukázal na stopy.
"Tož to nemám tucha, fojte, ale vlk to dozajista néjni, ten má menší stopy a nikdá nechodí po dvou," odtušil lovec Evris. "Do psí řiti! Každopádně to tlustého Blátošlapa odtáhlo jako nic až támhle do té nory," ukázal do hustého porostu po levici. "A viděli ste přece, co zbelo ze starého Chámoša?"
"Enem ty jeho smradlavé haksny," pronesl tiše lovec Sachor a zbledl při vzpomínce na to, co spatřili před chvílí.
"A všade krve jako z vola," přisadil si Evris. "Todlencto přece neudělá obyčejné zvíře, ale nějaké potvor!"
Sachor rozčileně mrštil kamenem do potoka až to žbluňklo. Chámoše dobře znal a Blátošlapa jakbysmet. Ostatně znali je tu všichni.
"U ďasa, ale co včíl?" zaúpěl Sachor.
"Jak daleko je ta nora?" zeptal se fojt Strakoš vážně.
"Co by třikrát kamenem dohodil," opáčil klidně Evris a ukázal kamsi do zelených stínů.
"Už tak sme zašli moc daleko," ztěžoval si Sachor. "Ať si třeba Evris tvrdí, že ta beštia je nažraná, ale k tomu doupěti mě nedostanete ani párem koní. Mám rodinu a nechci tady skapat. Měli bysme se vrátit a naverbovat i ty uprchlíky ze Strážný. Nejlíp někoho z těch barbarů a taky poslat zprávu elfům, že..."
"Elfí pán Silwinlas má přijet zítra na oslavu, musíme..." přerušil ho fojt Strakoš.
Z rákosí po levici se ozvalo začvachtání.
Lovec Sachor se nikdy nedozvěděl, co musí, protože houština za ním se rozvlnila a v zelených stínech se objevila stvůra, jež ze všeho nejvíce připomínala křížence člověka a vlka. Tlama plná ostrých zubů, hřbet naježený, oči rudé jako dva žhavé uhlíky. Byl to jen okamžik, během kterého netvor vyskočil a prokousl Sachorovi hrdlo. Lovec se bezvládně sesunul do trávy.
Lovec Evris vykřikl, jako by spatřil svou smrt. Dal se na útěk a až za běhu se snažil založit stříbrný šíp do tětivy.
Nedoběhl daleko. Vlkodlakovi stačilo jen pár skoků, aby ho dohnal.
Fojtův ryzák se poplašeně vzepjal a rozběhl se tryskem pryč. S vypětím všech sil se fojt udržel v sedle snad jen díky letům výcviku a troše štěstí.
Záhy však ryzák zaržál bolestí, škobrtl a zpomaleně padal.
Pád fojta vyhodil ze sedla tak nešťastně, že dopadl hlavou přímo na jeden z balvanů, značící starobylou stezku...
Duchové lesa
hlavní sobotní příběh
AUREL ČELÍ ZLU TVÁŘÍ V TVÁŘ
Ve jménu Pána Světla, nechť nám Pán požehná svou mocí, zažehne Světlo v našich srdcích, a tak zrodí se naše odvaha v Pánu, kterážto zahání zlo zpátky do chaosu, jakož i náš Pán každý den svádí bitvu s démonem temné noci, jenž usiluje o zničení všeho života, a stejně jako náš Pán vítězí nad chaosem, hrozícím zahubit každou noc jediný zdroj Světla, tak i my ve jménu Auriona zvítězíme! Staniž se.
Páchlo to tu zvířecí močí a hnojem. Maštal stála až příliš blízko brodu. Měla dobrých dvanáct sáhů délky a šest sáhů šířky. Ze stáda tu zbyla jen návnada, nejslabší nemocný kus, který by sám pošel. Přivázali jsme ho před východní vchod, obrácený k lesu, a rozdělili jsme si hlídky.
Nocovat mimo ochranný kruh, který mágové vytvořili kolem osady, bylo podle nich hotové šílenství. Zbabělci. Jak jinak chcete porazit zlo, než že mu budete čelit tváří v tvář? Copak se chtěli do smrti schovávat za své čáry a nevystrčit paty z osady?
S fojtem byl lovec přízraků Erin. Starý Gelin seděl na trámu a střežil východní stranu průzorem nad jedním vchodem do maštale. Jeho mladý syn Grikar vylezl až do malého kulatého větracího okýnka ve štítě. Protější vchod hlídal barbar Mael-Medok, který na trámu seděl obkročmo a pohupoval nohama. Ten bojovník, který přežil to, co se přihodilo ve Strážné, se mi líbil. Mít deset takových, dozajista bychom se zde nemuseli krčit a čekat, až si pro nás přijdou Lesní duchové.
Jenomže přišel soumrak a nic se nedělo.
Venku bylo ticho a ve hvozdu vládl podezřelý klid. Jen ta nemocná ovce tiše bečela.
Hodiny míjely a stále nic nepřicházelo.
Rozhodl jsem šetřit naše síly, neboť ráno bylo ještě daleko a nařídil jsem odpočinek sobě a Mael-Medokovi, který mi přišel nejzapálenější pro naši věc a myslel jsem si, že on mi může nejvíce pomoci. Měl jsem za to, že bestie nakonec zaútočí mnohem později k ránu, až budeme unaveni, protože je nás více. A moc jsem se nemýlil.
Ulehl jsem tedy v rohu u východních vrat k modlitbám a rozjímání a snažil se uvolnit a projasnit mysl Světlem. Západní bránu do maštale střežil mladý Grikar. Přičemž lovci by měli být schopni hlídat oba vchody a probudit nás kdyby něco zaznamenali. Erinovi jsem věřil jako spolehlivému lovci, jehož jsem znal z dob, kdy jsem v Dubině dal postavit svatyni Pána Světla a přiměl věřit dobrého pána Bernhelma a polovinu jeho nuzného lidu, než si pro starého přítele a dobrého pána přišla smrt. Doufal jsem, že Erin útok včas odhalí a dá mi vědět. Ale byla to chyba, stejně jako byla chyba doufat, že se elfům podaří obnovit kouzelný štít kolem Dubiny včas. Šeredně jsem se zmýlil.
Měl jsem pocit, že jsem sotva zamhouřil oči a...
Vtom jsem zaslechl strašlivé zasípění ve tmě a pak žuchnutí - což mne okamžitě probudilo.
Hmátl jsem po nabité kuši a rozhlížel se.
Ve světle lucerny jsem spatřil ležícího Gelina s vytřeštěnýma očima. Vlastní tesák měl zaražený až po jílec v hrudi.
O kus dál ke mě potichu kráčel stín barbarského bojovníka.
"Mael-Medoku!" zvolal jsem. Leč bylo příliš pozdě. Už nebyl sám sebou.
Instinktivně jsem vystřelil. Podařilo se mi však pouze upoutat jeho pozornost. Pohyboval se trhaně, jako by ho někdo ovládal jako loutku na neviditelných vláknech a posunoval jím kupředu.
Hlavou mi bleskla myšlenka na to, co se stalo s lovcem přízraků Erinem a kam zmizel fojt Strakoš, když vtom zaslechnu zašustění slámy a chroptění z půdy. Jestli to znamenalo to, co si myslím, nemohl jsem počítat ani s Grikarovou pomocí.
"Ve jménu Auriona! Oslepni!" vykřikl jsem, zavřel oči a soustředil se na místo, kam mě má zázrak přenést. Projela mnou vlna moci. Zablesklo se jako za bílého dne a spatřil jsem jasné světlo i přes zavřená víčka. Když jsem je otevřel, stál jsem ve tmě u západních vrat. Nahoře na půdě bylo ticho a nic nenasvědčovalo tomu, že je Grikar dosud na stráži. Mael-Medok byl oslepený, ale nebude to dlouho trvat a bude opět nebezpečný. Kde jen může být Erin a Strakoš?
Neměl jsem mnoho dalších možností, než odtud utéct anebo se pokusit o další zázrak. Mnoho mi jich však nezbývalo a pomalu mi docházelo, že nemám dost sil na to, abych ho porazil. Útěk by mne však mohl vystavit útoku netvora - což bylo snad ještě horší, než bojovat s posednutým barbarem. Vlastně mi zbylo vsadit vše na jedinou možnost. Chystal jsem se čelit zlu tváří v tvář.
Pán Světla nechť mi požehná a naplní mé srdce odvahou.
Vtom mne něco udeřilo do zátylku a ztratil jsem vědomí.
Tajemství Calawanionu
závěrečný nedělní příběh
FION PODÁVÁ DŮLEŽITÉ ZPRÁVY
Hluboce se ukláním před patou mocného dubu. Královna dryád Sirivandrela seskočí z rozložité větve na zem kousek vedle mne, jako by nestárla a její oči neviděli více než devět set zim. Oči podobné hlubokým králičím norám si mne nejprve měří od hlavy až k patě. Zelenými rty se ušklíbne. Cítím jemné mrazení na temeni a v zádech.
"Druid Fion," osloví mne mou mateřštinou. "Jen povídej, Krahujče, jaké neseš zprávy?"
Odkašlu si a sklopím oči. "Lesní královno," poklekám a koutkem oka zachytím pohyb vlevo - určitě je to jedna z hamadryád. Rychle se však pohledem opět vracím k nohám Paní hvozdu. "Ti noví osadníci z Dubiny začali kácet stromy ve hvozdu, trhají býlí na posvátných místech, a jejich kopáči obnovili těžbu ve Starém dole, ale to není zdaleka to nejhorší..."
Královna sebou trhne a zarazí se. Okamžik přemýšlím, jestli mám pokračovat, ale tlak v hlavě se zvyšuje. Rozhodně to na mne dělá dojem, že královna dryád dobře ví, jaké zlo spalo v temnotě arvedanského dolu. "Nejhorší je to, co se stalo v Dubině na Hřbitově," dodám.
"Nekromant," zasyčí královna dryád. "O tom už vím." Sojka práskačka jí nejspíš zatepla vyžvanila úplně všechno. "Pošli vlkodlaka," obrátí se na hamadryádu dubu Nornohelantu, která se rozběhne s větrem o závod směrem k jeskyni.
"To zabíjení probudí hvozd a..." pokouším se namítnout. "Už teď je magie v Kruhu velmi nestabilní. Ti lidé nikdy neměli zjistit, k čemu jsou ty kameny, varoval jsem tě... Viděla jsi, co se stalo včera tomu lovci? Copak nechápeš, že nic o tom, co se bude dít, nevíme?"
"Nezmůžeš nic proti Posvátnému kolovratu sil hvozdu. Nežil jsi tak dlouho, abys zažil poslední výdech. Cyklus nádechu je nyní u konce. Cítím to v kostech. Duch lesa se vrací. Vezme si zpět svůj hvozd. Moje matka ten čas pamatovala. Těm jevům říkáme Mytága, stíny putující hvozdem a pronikající do Posvátného Háje skrze Kruh. Po přízracích a běsech hvozd vydechne i místa z jiných časů a prostor. Možná se objeví i Pramen Hvězdy. Hvozd se změní. Velmi se změní, Krahujče."
Odmlčí se. O pár vteřin později jí na rameno dosedne Sojka. Štěbetá něco o běsech a Kruhu - což znamená, že už to začalo.
Postavím se na nohy a osmělím se namítnout: "Hierofant druidů Etilas mi řekl, že Duch lesa si pamatuje, co mu učinili arvedané, když se vrátil posledně. Ty ho chceš opravdu nechat, aby se pomstil? A co naše dohoda, co můj bratr Silwinlas?"
Na královnu dryád je strašné pohledět. Jediným pohybem mne srazí k zemi a vycení na mne zuby jako nějaká vlčice. "Nezkoušej stát v cestě Duchovi lesa. Přišel jeho čas. Právo Kolovratu. Hvozd se probouzí, ale nebude se mstít za všechny ty sekery zaťaté v tělech našich bratrů, ani za všechno příkoří na lidu stromů, pouze navrátí rovnováhu matky Přírody a Paní Hvězd. Přišel čas, druide. Nestůj tomu v cestě. Radím ti dobře a nic se ti nestane. Nikdo nemusí zemřít."
Ze země náhle vyrostou kořeny a omotají se mi kolem kotníků, jiné mi k zemi připoutají ruce. Z houštiny vystoupí hamadryáda Nornohelanta a s královnou Sirivandrelou odchází směrem ke Kruhu.
Začínám prosit kořeny, aby mne zase pustily, a doufám, že to stihnu dříve, než bude pozdě. Vůbec mne netěší, že mne z větve pozoruje sojka Práskačka. S takovou daleko neuteču a dryády mne zastaví dřív, než se dostanu do Fionmaru, postesknu si v myšlenkách černějších než noc nové Luny.
Nemýlím se. Sotva kořeny uprosím a ony povolí, sojka Práskačka spustí skřehotavý křik na celý les.
Daleko neuteču. Zastavuje mne zelený šíp. A bolí to. Naštěstí jen chvíli.
BESTIÁŘ 2020
MISTŘI 2020
CP 2020
Příběhové CP (Cizí Postavy), obyvatelé Dubiny (foto tvoříme)
PŘÍBĚH 2019
Prokletí Strigy
úvodní páteční příběh
DRUBALT ZAVÍRÁ HROBKU
U zbroje Gorovy! Jaké zlé čáry mohly stvořit něco takového? Znal jsem dceru svého pána jako zbožnou mladou dívku a nemohl jsem uvěřit nejprve svým uším, když mi stráže vyprávěly, co se v noci seběhlo na Talmberku, a posléze ani svým očím, když jsem v kobce spatřil stín toho, co se z mladičké šlechtičny stalo. Bylo to velké a mrštné a prchalo to před námi. Tasili jsme železa a následovali netvora do temné hrobky.
Korsten, čarodějník a dryáčník mého pána, zpočátku působil sebejistě a nedával nám důvod k pochybnostem. Avšak všechno se změnilo, když jsme zpuchřelou chodbou došli do prastaré hrobky.
Ve světle čadících loučí jsme spatřili shrbený obludný stín za katafalkem a Korsten rozlomil pečeť nějakého svitku a poručil nám, ať se držíme blízko něj. Postupovali jsme kupředu, když zrůda zavrčela a obrátila se k nám. Tvář Korstenova v tom okamžiku zesinala a svitek, jež nás měl chránit, mu vypadl z ruky.
"Vypijte lektvary, rychle!" zakřičel náš čarodějník a počal se přehrabovat v brašně.
Vtom se striga vrhla na rytíře Radvíta a rozpárala ho jako prase o slunovratu ještě dříve, než stihl dopít Korstenův dryák. Povedlo se mi polknout ten odporný lektvar a vyrazil jsem s rytíři do útoku. Avšak striga byla tuze rychlá a silná. Rytíř Gebryn jí zasáhl přímo do odporné hlavy, ale stvůra se ani nezapotácela, srazila rytíře k zemi rychlým skokem a svými drápy hravě prosekla kyrys, jako by nikdy nebyl z kalené ocele.
Přiskočil jsem za strigu a bodl jí trojzubec do zad. Bestie zaječela až mi zalehlo v uších a roztřásly se mi kolena, ale nechala Gebryna na pokoji. Zato mne sekla přes prsa a odhodila jako pápěří na něčí hrobku, z níž jsem se příliš dlouho sbíral na nohy.
"Vizigore!" křičel Korsten. "Ustup!"
Rytíř Vizigor uskočil od strigy v okamžiku, kdy jí u hnáty vybuchl čarodějný oheň. Korsten se škodolibě zasmál a vrhl na ni další čertovu hlínu. Striga vykřikla, jako když jí na nože berou a vyskočila dobrých pět sáhů směrem ke Korstenovi.
Čarodějník učinil poslední chybu svého života.
"Utíkejte!" zaječel a vzal nohy na ramena.
Uběhl sotva pár sáhů. Striga mu skočila na záda a povalila ho na zem, až se tříštilo sklo v dryáčníkově brašně.
Nebylo mu pomoci...
Temná bohyně
závěrečný sobotní příběh
NEREWAR V ŘÍŠI DIVŮ
Mám zvláštní sen. Což se mi často
nestává. Obvykle se mi zdaj úplný blbosti...
"Kupředu!" křičí Halberda a hrne se do útoku.
"Boj!" řvu a ženu se za ním jako vítr.
"Boj!" hučí Kudla a předbíhá i Halberdu. Taky musí bejt všude první.
Vzápětí narazíme na jahamský šílence jako kosa na kámen.
Kudla dneska nemá svůj den. Od rána byl nervózní jak stará fena. Jeho dýka sice zasahuje barbara do krku, ale ne dost hluboko. Všechno štěstí ho opouští vzápětí. Úskok do kotoulu mu vůbec nevychází. Uklouzne. Jedenapůlručák se do něj hladově zakusuje. Kudla padá rozťatej málem vedví. Pořád slyším to cvaknutí, jak se bastard zaťal do kosti.
Halberda je tam dřív než já. Přehmátne na široko, roztočí halapartnu jako kosu a sekne ze všech sil. Hlava jahamskýho pomatence vyletí skoro až k nebesům. Krve jako z vola.
Zprava na Halberdu běží dva berserkři, který před chvílí zatočili se dvěma zyrdarskýma štítonošema pěkně po barbarsku.
Teď je řada na mě. Roztočím kladivo. Jdem na to, zlato. Vlítnu na ně z boku.
Kladivo udělá: "švum!" a pak se ozve: "pleskřup!" Praskne hrudník holohlavýho barbara. Tělo padá, jako by ho v běhu srazila střela z balisty. Přetáčím kladivo, dovolím si otočku, jak mě to učil strejda, abych využil rotace.
Kurník! Chci dát další ránu, abych tomu druhýmu vypijdžbánovi rozmašíroval nakrčený prostovlasý čelo, ale jsem moc pomalej. Nestíhám to.
Na prsou mi vykvete krvavě rudej květ. Ruce mi klesaj podél těla.
Jsem jak Alen v říši divů. Zjišťuju, že květ je nějak moc mečovitej.
Smrt nebolí. To život bolí.
Cvak!
Tma.
Cvak!
Ležím na bojišti posetým mrtvolama. Nade mnou stojí žena, jakou jsem v životě neviděl. Elfka, s kuží černější než rodná Stínovská hrouda, s vlasama spletenýma do copánků rudějšíma než barva krve holubí a očima hlubšíma než Ilmská propast.
"Takové jako ty," říká hlasem zvonícím jako polnice, "mohu povznést do slávy!"
Dotýká se mě na tváři. Políbí mě na rány. Tělem mi prochází strašlivá síla. Vstávám. Zkouším s tím bojovat, ale jde mi to asi jako malování.
"Následuj mne a udělám z tebe mocného bojovníka!"
Mám chuť jí vyhovět, docela mi lichotí ta představa. Ale... cosi ve mně se tomu mocně vzepře...
"Kdo jsi?"
"Bohyně války," zaburácí fúrie.
"Nevěřím na bohy, co mi chceš?"
"To je škoda," zajiskří jí v očích, "chci tě učinit mocnějším, než se ti kdy snilo..."